Radní Hana Štěpánová: „Pravidlo o ´zlatých českých ručičkách´ už pomalu přestává platit!“

Pravidelným hostem v letošním ročníku TECHNOhrátek bývá také Hana Štěpánová, radní Pardubického kraje pro regionální rozvoj, evropské fondy a inovace. Není zde však pouze „čestným hostem“, ale při akci si vše pečlivě fotografuje a dokumentuje a také zpovídá žáky, pedagogy i zástupe místní samosprávy. Právě tak tomu bylo i při její návštěvě na nedávné akci ve Středním odborném učilišti opravárenském v Králíkách.

Jak se vám líbí projekt TECHNOhrátky Pardubického kraje?

Líbí se mi moc! Děti ze základních škol se jeho prostřednictvím seznamují se zázemím škol či pedagogy, a hlavně se dozvědí maximum informací o oborech, které je zajímají a které by si mohly vybrat.

V SOU opravárenském Králíky se vyučuje obor opravář zemědělských strojů – doporučila byste ho žákům?

Jednoznačně. Pokud si tento obor vyberou, budou mít v životě výborné pracovní uplatnění, neboť je velice všestranný. Čtrnáct let jsem vykonávala funkci starostky v Morašicích a obec také vlastnila různou techniku. Když se však něco porouchalo, často nebyl nikdo, kdo by závadu opravil. Dokonce i místní zemědělské družstvo říkalo, že nemá lidi. Toto řemeslo už navíc dávno není černá práce, ale naopak se při něm obsluhují moderní stroje a technika.

Co je cílem vašich návštěv v některých středních odborných školách?

Samozřejmě si všímám, jak si žáci vedou na TECHNOhrátkách při plnění připravených aktivit a jak je práce baví, ale to je pouze polovina záměru. Sleduji při tom současně, jak vypadají školní budovy, v jakém jsou stavu a jaké je jejich vybavení. Jsou to školy, do kterých také plynou evropské peníze. Kromě toho mě však zajímá i celkový stav měst a obcí v příslušném regionu – třeba, zda mají chodníky, a jaká je jejich celková vybavenost. Z mé strany se vždy jedná o komplexní pohled na konkrétní část našeho kraje.

Jak hodnotíte roli Pardubického kraje při rozvoji infrastruktury a technického vybavení středních odborných škol?

V současné době směřuje do středních škol v Pardubickém kraji velké množství finančních prostředků a na rozvoji škol je to znát. Zateplují se budovy, opravují střechy, mění okna, přistavují se nové učebny. Na druhé straně jsou však i tzv. „měkké“ projekty, které lze využít na zkvalitnění vybavení učeben nebo nákup moderních CNC strojů či dalších, vysoce specializovaných zařízení v řádech mnoha milionů korun. Ty bychom pouze z krajského rozpočtu mohli jen těžko financovat. Návštěvy, které ve školách absolvuji, mi navíc umožňují, abych si ověřila efektivitu těchto investic – jak je v praxi využívají a přijímají ředitelé i žáci.

Proč si myslíte, že je v současnosti podpora technického a odborného školství tak důležitá?

Jak jsem zmínila, už ve funkci starostky jsem se setkávala s tím, že chybí technicky vzdělaní – a zejména vyučení – lidé, řemeslníci. V České republice je naopak spousta maturantů, kteří končili gymnázia a akademie se čtyřkami a dnes jen obtížně hledají zaměstnání. Kdyby si však vybrali některý z učňovských oborů, vedlo by se jim mnohem lépe. Navíc pokud se ukáže, že na to jejich duševní kapacita dostačuje, vždycky si přece mohou maturitu dodělat. Zdá se, že pravidlo o „zlatých českých ručičkách“ už pomalu přestává platit, protože skutečných řemeslníků rychle ubývá a je znát jejich nedostatek. Přitom uplatnění těchto profesí v běžném životě je mnohem vyšší než nešikovně vystudovaných maturantů.