Ústečtí gymnazisté na výstavě Body the Exhibition

V úterý 30. května jsem nenasedl na své nové kolo jako obvykle v tuto roční dobu, ale na starého favorita, na kterém jezdím přes zimu na vlakovou zastávku, abych se tam dostal i tento den. Neměl jsem totiž namířeno do školy, nýbrž tak jako ostatní členové semináře z biologie ze třetích ročníků na Gymnáziu Ústí nad Orlicí na výstavu Body the Exhibition.

Exkurze nám začala na ústeckém hlavním nádraží, odkud jsme v doprovodu pana profesora Kumpošta vyrazili rychlíkem před půl osmou směr Praha. Cesta probíhala v poklidném duchu, jen chvílemi byl slyšet smích holek sedících o pár „kupéček“ dál. Po výstupu na nově (alespoň částečně) zrekonstruovaném hlavním nádraží a přejezdu metrem jsme řešili první svízelnou situaci, a to jak se dostat z nádraží Holešovice na Výstaviště.

Moderní technologie nás naštěstí nenechaly spárům velkoměsta napospas a my ve zdraví dorazili na místo určení. Jelikož jsme měli před prohlídkou čas, chtěli jsme se podívat do největšího akvarijního centra v ČR, ale než jsme se na tom dohodli, tak nám na výstavě řekli, že mají volno i na desátou hodinu, a tak z návštěvy rybiček sešlo.

V pavilonu nás uvítaly nápisy na zdech se zajímavostmi o lidském těle. Po odložení batohů si nás na starost vzala jako průvodkyně medička první lékařské fakulty UK a my se vydali vstříc poznání. V první z deseti sekcí jsme si mohli prohlédnout dýchací ústrojí člověka, například průduškový strom, plíce zdravého člověka a kuřáka či dýchací svaly. Nutno dodat, že všechny vystavované preparáty jsou skutečné nabalzamované lidské orgány, což je výhoda i nevýhoda zároveň. Nechám na vás, na které straně barikády stojíte, zda se vám líbí naprostá autentičnost, nebo je to pro vás spíše eticky nevhodné… I já z toho měl trochu smíšené pocity, každopádně mě to nepřestávalo fascinovat.

S bezvadným a velmi odborným výkladem naší průvodkyně jsme procházeli jednotlivé soustavy těla: trávicí, nervovou, oběhovou, vylučovací atd., jednu po druhé. U každé mě něco zaujalo více než cokoliv jiného z daného okruhu, například dokonale vypreparovaný cévní systém, řezy mozkem, srovnání průměru tenkého střeva velryby a člověka… Takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.

Po hodině a půl jsme se však dostali zhruba do poloviny programu a začal nás tlačit čas. Přidali jsme do kroku, mezitím se pobavili u názorné ukázky zakřivení ženských pohlavních orgánů naší medičky (aby nedošlo k nedorozumění – ona pouze předváděla tvar) a u debaty nad funkcí jednotlivých (sou)částí ženského lůna, a do hodiny jsme procházeli, tedy spíše probíhali, poslední a desátou část expozice věnovanou embryonálnímu vývoji. 

Po ní jsme se kvapně vydali na cestu k vlaku a v duchu doufali, že to za dvacet minut stihneme. Ještě s pětiminutovou rezervou jsme naskákali do přistaveného rychlíku vyšší kvality, pohodlně se usadili do nových kupé a v odpoledním spalujícím žáru s hlavou plnou nových a zajímavých poznatků povětšinou v klidu usnuli. Ne, dělám si legraci, to jen já, Johan a pan profesor, ale z logiky věci vyplývá, že nemám tušení, co dělali ostatní, proto to píšu. Každopádně v Ústí jsme všichni, co dojeli, vystoupili a rozešli se do svých domovů. Jen pan Kumpošt pokračoval v cestě dál do Třebové.

Pozn. aut.: Nezaspal výstup, on tam bydlí.

Jakub Peřina (3.A)