Gymnázium Jevíčko – Ze dne na den bojovníky o přežití

Pokud si myslíte, že jste někdy zažili opravdu fyzicky náročný týden, jste na omylu. Jako studenti třetího ročníku jevíčského gymnázia jsme si boj o přežití vyzkoušeli na vlastní kůži. Stejně jako všichni studenti v předešlých letech jsme se zúčastnili Sportovně turistického kurzu.

V sobotu 31. května jsme se shromáždili u gymnázia a hned nás čekal první náročný úkol – dopravit se na kolech do 40 km vzdáleného kempu v Hamrech u Poličky. Po příjezdu jsme se ubytovali v chatkách a dozvěděli se, co všechno nás čeká. Na denním pořádku byl pohyb. Ať už jízda na kole, běhání po lese či jiné sportovní aktivity. Vyzkoušeli jsme si i poněkud nebezpečnější činnosti, jako například střelbu ze vzduchovky nebo slaňování. Také jsme absolvovali dva „celodeňáky“.

Prvním byl cykloturistický výlet do Poličky. Zde jsme nechali kola, kousek se svezli autobusem a pokračovali jsme pěšky chráněnou krajinnou oblastí Žďárské vrchy. Druhý výlet – na Pernštejn – byl o něco náročnější, neboť nás čekalo celkem 75 km na kolech.

Soutěží, kterou si užili nejen studenti, ale i profesoři, byl „Hon na predátora“. Navlékli jsme na sebe maskáče, nahodili válečné výrazy a mohli jsme vyrazit. Důležitou roli hrála vzájemná pomoc a podpora při plnění různých úkolů, například při přenosu raněných, přeručkování potoka po vodorovném laně nebo při plížení se zabahněným kanálem.

Jednou v noci jsme byli nemile překvapeni – probudili nás ze sladkého snění a museli jsme se vydat do tmy nevědíce, co se bude dít.

Předposlední den nás čekal velký orientační běh. Když jsme zjistili, že trasa je dlouhá cca 3 – 4 km, mávli jsme nad tím rukou. To jsme ale ještě netušili, že si naší nešikovnou prací s buzolou a mapou můžeme prodloužit cestu i o několik kilometrů. Někteří byli natolik ztraceni, že propadli totálnímu zoufalství a museli využít GPS, jiní požádali o pomoc místní občany.

Ve volném čase jsme vysedávali v chatkách a ti, co toho ještě neměli dost, si mohli zahrát volejbal. Dva večery jsme strávili společně u ohně, zazpívali si a pochutnali si na makrelách a špekáčcích.

Poslední síly, které nám zbyly, jsme vynaložili na cestu zpátky. Sice jsme byli úplně „K.O“, ale vidina domova, sprchy (s teplou vodou) a vlastní postele nás hnala kupředu. I přes totální vyčerpání, drobná zranění a spoustu modřin, se na našich tvářích rýsovaly spokojené úsměvy. Kdybychom měli možnost si tento týden plný nezapomenutelných zážitků zopakovat, neváhali bychom ani minutu.