Brůna: Škola jako příprava pro život? Pouze iluze!

Ve svých článcích jsem obvykle vůči českému školství poměrně kritický a občas mi to bývá nenápadně i zcela nepokrytě vytýkáno. Dlužno dodat, že větší než malá dávka kritičnosti a skepticismu se jistě netýká pouze mých příspěvků. Vlastně mám někdy dojem, že se stalo téměř až společenskou normou pohlížet na současný vzdělávací systém negativně. Přestože mám také řadu výhrad k tomu, jakým způsobem je vzdělávací systém na centrální úrovni organizován a financován, co a jak se na daných stupních a konkrétních školách učí, jak někteří učitelé přistupují k výuce či komunikují se studenty a mnoho dalších, na druhou stranu se mě v určitých momentech zmocňuje potřeba tak trochu se obecně českých škol zastat. Nejčastěji to bývá v situacích, kdy je za slabé stránky či selhání konkrétní školy či celého vzdělávacího systému vydáváno něco, co zkrátka škola, učitel, anebo vzdělávací soustava prakticky nemá šanci ovlivnit, anebo zaručit.

Pracují opravdu jedničkáři pro trojkaře?
Když mám občas tu možnost mluvit se svými bývalými spolužáky z různých škol, anebo i s jinými (povětšinou) mladými lidmi, kteří již svá studia dokončili, mnozí z nich vyjadřují určité zklamání pramenící mimo jiné ze zjištění, že je škola nedostatečně připravila pro život. Někteří z nich také vzápětí přispěchají s příběhem ze svého okolí, kdy Honzík, který se vždycky špatně učil a dotáhl to s pomocí všech svatých “jenom“ k maturitě, má dnes prosperující firmu, každý rok jezdí na dovolené do exotických destinací a vydělává mnohonásobně více než Anička, vždy premiantka třídy a perfekcionistka, dnes sice ověnčena dvěma doktoráty, nicméně věčně nespokojená nejen se svým sotva průměrným platem. Skoro bych se vsadil, že každý z vás by ve svém okolí podobně našel příklad někoho, komu to sice ve škole vůbec nešlo, ale v životě je spokojený a naopak.

Obdivovatelé Kiyosakiho tvorby, k nimž se popravdě neřadím, by si jistě v této souvislosti vzpomněli na jeho knihu s názvem ´Proč jedničkáři pracují pro trojkaře a dvojkaři pro státní správu´. Přiznám se, že nevím, jestli existuje na dané téma nějaký relevantní výzkum, jenž by toto klišé vyvrátil či potvrdil. V každém případě, některé vlastnosti a osobnostní rysy (vytrvalost, pracovitost, zdravé sebevědomí, aj.) se hodí jak pro studium, tak i pro zaměstnání, anebo podnikání. A pak tu máme specifické a většinou vrozené předpoklady, které ve škole příliš nevyužijeme (tolerance k riziku, obchodní myšlení, vizionářství, aj.), přičemž například pro podnikání jsou jako dělané, tudíž není žádným překvapením, když se v jednotlivých případech třeba z trojkaře či čtyřkaře stane úspěšný podnikatel. Nicméně kvůli tomu přece není stávající vzdělávací systém ani špatný, ani dobrý.

Umělé prostředí vs. mezní životní situace
Jasně, říká se, že škola je přípravou pro život. Dokonce i různé politické strany se v příslušných kapitolách svých volebních programů vzácně shodují na tom, že škola má žáky především vybavit pro reálný život. O podobném cíli či misi se dočteme i na webových stránkách nejrůznějších škol, od těch alternativněji zaměřených po úplně klasické základky. Jsem tím posledním, kdo by měl v úmyslu znevažovat význam a dosah kvalitního formálního vzdělávání, ale jsem přesvědčený o tom, že sebelepší škola nikoho pro skutečný život opravdu nepřipraví.

Jistě je možné dlouze diskutovat o tom, že by se ve školách mělo dostávat většího prostoru třeba výuce finanční gramotnosti, mediální výchově, tématům spojeným s osobním rozvojem a podobně. Také bych to považoval za prospěšné, nicméně ani nejmodernější a nejaktuálnější skladba předmětů či tematických bloků moderované nadšenými učiteli neudělají ze školy přípravu pro život v pravém slova smyslu. Pro řešení a orientaci v mezních či skutečně klíčových životních situacích (např.: partnerský život včetně menších či větších krizí, výchova dítěte, pracovní seberealizace, zdravotní problémy, odchod někoho blízkého,…) žádný diplom či sebepokrokovější směry vzdělávání, ačkoliv jim velmi fandím, pomoci nemohou. Škola, byť sebelepší, vždycky byla a asi také i nadále bude víceméně umělým prostředím, v některých případech možná až prostředím skleníkovým. Stejně tak akademické prostředí si patrně vždycky bude žít svým vlastním životem, i když by například došlo k užšímu propojení s průmyslovým sektorem, po čemž se v poslední době často a poměrně hlasitě volá.

Škola má především vzdělávat
Má tedy být škola vnímána především jako příprava pro budoucí zaměstnání? Také s tímto pohledem na věc se setkávám poměrně často, mimo jiné i ze strany některých učitelů. Pokud jde o mě, ani tímto směrem na smysl školy nepohlížím. Školy by měly především vzdělávat – přispět k všeobecného rozhledu člověka, naučit děti pracovat s informacemi, kriticky myslet, umět vyjádřit svůj názor a obhájit si ho, udržovat či znovu nastartovat pozitivní vztah ke vzdělávání… To vše může i v mnoha životních situacích člověku pomoci. Sociologové také čas od času přijdou se studiemi, jejichž obecné závěry hovoří v tom smyslu, že lidé s vyšším vzděláním jsou se svými životy častěji spokojeni než lidé s nižším stupněm dosaženého vzdělání. Pamatuji si také na jeden mezinárodní srovnávací výzkum publikovaný ČSÚ, podle kterého se vzdělaní lidé dožívají i vyššího věku. Žádat však po škole, ať již základní, střední či vysoké, aby skutečně připravila na život v pravém slova smyslu, se však jeví jako zcela nereálné a iluzorní.

Jiří Matěj Brůna, Rodina.cz