Definovat kvalitu vzdělávání je těžké

Poslední dvě desítky let jste svůj profesní život zasvětila oblasti vzdělávání, resp. statistice vzdělávání. Proč jste ze školství odešla?

Jsem statistik. Na Ministerstvu školství jsem se v poslední době začala statistice vzdalovat, kromě ní jsem měla na starosti i strategii vzdělávací politiky, zahraniční vztahy a evropské záležitosti. Navíc se mi zdálo, že už jsem se školské statistice věnovala poměrně dlouho. A tak jsem chtěla zkusit něco jiného. Sociální statistiky a demografie byly vždy mojí slabostí. Proto jsem se přihlásila do výběrového řízení na funkci vrchní ředitelky sekce demografie a sociálních statistik v Českém statistickém úřadu.

Ve školství jste se pohybovala dvě desetiletí, proto i mé otázky budou směřovat do této oblasti. Co je pravdy na tvrzení, že naši učitelé jsou ve srovnání se zahraničím špatně placeni?

S tím nemohu souhlasit. Učitelé v České republice jsou odměňováni zhruba stejně jako v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Vychází to zřejmě z historických souvislostí, kdy jsme byli součástí Rakousko-Uherska a později východního bloku. Navíc, i ze zahraničních analýz to vyplynulo, peníze neznamenají pro učitele všechno. Důležité jsou pro ně podmínky k práci a prestiž ve společnosti. Když Ministerstvo školství připravovalo strategii vzdělávací politiky do roku 2020, tak za jeden ze základních pilířů označilo zvyšování kvality vzdělávání učitelů. To je s ohledem na úroveň studentů, kteří se rozhodnou studovat pedagogické fakulty, trochu ošemetné. Jelikož u nás prestiž učitelů ve společnosti není tak vysoká jako jinde v zahraničí, volí si tento obor část studentů jako druhou, třetí možnost. Rozhodně ho nestudují ti nejlepší absolventi středních škol, jako je tomu jinde ve světě, což je opravdu škoda.

Pracovala jste v Ústavu pro informace ve vzdělávání, kde jste sbírala data o školství. Jaký přínos měly podle vás dotace z evropských fondů?

Ovlivnily přísun peněz do vzdělávání. Evropské finance poměrně navýšily rozpočty jak regionálního školství, mateřskými školami počínaje až po ty odborné, tak i vysokého školství. Pomohly hlavně těm oblastem, které by nebylo možné financovat ze státního rozpočtu. Školy si sáhly na peníze na dovybavení a mohly pracovat na svých školních vzdělávacích programech.

Vrátím se ještě k Ústavu pro informace ve vzdělávání. Proč zanikl, resp. proč se stal součástí Ministerstva školství?

On se tak úplně jeho součástí nestal, i když pravda je, že byl ke konci roku 2011 zrušen. Tehdy byla snaha reorganizovat přímo řízené organizace. Snižovat jejich počet a soustřeďovat jejich činnosti na ministerstvo nebo do jednoho z ústavů. Ústav pro informace ve vzdělávání se stal obětí této reorganizace. Jeho agendy přešly nejen na ministerstvo, ale i například na Dům zahraniční spolupráce. Jeho knihovna přešla pod Národní pedagogické muzeum a knihovnu J. A. Komenského. Mezinárodní šetření, např. PISA – Programme for International Student Assessment, se přenesla na Českou školní inspekci. Statistika byla přesunuta pod Ministerstvo školství, ovšem ne celá agenda, jen ty, které vyplývají ze zákona, ostatní zanikly.

Nebyla to škoda? Vždyť statistiky školství byly veřejností i českými politiky často citovány. Dnes je mnohem složitější se k podobným údajům dostat.

Určitě je to složitější i z toho pohledu, že ministerstvo funguje jinak než přímo řízená organizace. Ta měla daleko větší prostor vytvářet výstupy na míru, ať už krajům či jiným uživatelům, protože je mohla dělat za určitou finanční kompenzaci. Díky tomu bylo možné lépe motivovat lidi v Ústavu, neboť ty větší analýzy se dělaly nad rámec běžné činnosti. To už dnes prakticky nejde. A tak v agendách, které nepřešly pod Ministerstvo školství, se už nemohlo dál pokračovat z důvodu nedostatku pracovníků. Takže se zabezpečoval hlavně sběr dat a základní výstupy.

Mohla byste jako statistik zhodnotit, zda se za posledních dvacet pět let kvalita školství zvýšila?

Definovat kvalitu vzdělávání je poměrně těžké. Každá generace politiků a veřejnosti ho hodnotí jinak. Rozdílný názor má rodič, pro kterého je podstatné, aby se dítě dostalo na vysokou školu. Jinak to hodnotí politik, který vychází z výsledků mezinárodního srovnání. Posun vidím spíše v tom, že se od memorování přechází ke kompetencím, tedy ke znalostem důležitým pro uplatnění v praktickém životě.

Znamená to, že znalosti našich vysokoškoláků jsou již na stejné úrovni jako v zahraničí?

Tak zrovna o nich ty informace nejsou, protože se zatím neuskutečnil žádný velký mezinárodní srovnávací výzkum, do kterého by se Česká republika mohla zapojit.

A co žebříčky vysokých škol? Podle čeho se sestavují?

V těch se celkově hodnotí kvalita školy, ale ne znalosti absolventů. Navíc do toho vstupují i takové faktory, jako jsou výzkum a vývoj. Hodnotit kvalitu vzdělávání v širším mezinárodním kontextu je velice obtížné. Každý stát má jiné priority v tom, jak má absolvent vysoké školy vypadat. Liší se i kvalifikační požadavky na výkon určitých profesí. Někde stačí střední škola, jinde vysoká. Proto se dostupné informace tak špatně srovnávají. Nejlépe se hodnotí základní vzdělávání, kde jsou výstupem znalosti počítání, čtení a porozumění textu.

Když už jste se dotkla čtenářské a matematické gramotnosti, jaký názor máte na statistickou gramotnost?

Kdybychom měli měřit všechny gramotnosti, které jsou v životě podstatné, tak nebudeme dělat nic jiného. Statistická gramotnost by se měla prolínat finanční a matematickou gramotností a víceméně čtenářskou gramotností. To znamená, že když si člověk přečte článek, ve kterém jsou nějaká čísla, musí pochopit smysl textu. Nevím, zda by bylo účelné přímo měřit pouze statistickou gramotnost.

Autorsky jste se podílela zhruba na 35 titulech o školství. Která oblast vás nejvíce zajímala?

Nejradši jsem psala analýzy, které byly postaveny na mezinárodních srovnáních. To znamenalo nastudovat si i metodiku, protože každá země to dělá trošičku jinak.

Není složité srovnávat studijní výsledky v národnostně a kulturně rozmanité Evropě?

Co se týče statistiky, tak tam se údaje porovnávají na základě mezinárodní klasifikace ISCED, která umožňuje srovnávání jednotlivých vzdělávacích programů. Zajímavé například jsou rozdíly v oblasti financování. Některé země platí školní autobusy, jiné zdravotníky ve školách. Musíte z toho vyzobat to porovnatelné a rozdíly správně interpretovat. I když má některá země hodnotu ukazatele vyšší než my, nemusí to nutně znamenat, že do vlastního vzdělávání investuje více než Česká republika.

Jak dobře, anebo naopak špatně, se podle vás interpretují data ze sociálních statistik?

Ve vnímání široké veřejnosti může často docházet k problémům. Například číslo podíl cizinců na populaci každý interpretuje jinak. Některé resorty za cizince označují pouze obyvatele ze třetích zemí, jiné do nich zahrnují i příslušníky států z Evropské unie. Část veřejnosti vůbec nevnímá Slováky jako cizince.

RNDr. Michaela Kleňhová V roce 1986 absolvovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor pravděpodobnost a matematická statistika. Od roku 1995 se věnovala statistice vzdělávání, a to v letech 1995–2011 v Ústavu pro informace ve vzdělávání (ÚIV), kde od roku 2003 působila v pozici ředitelky divize statistických informací a analýz. Po zrušení ÚIV přešla na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, kde do roku 2014 řídila sekci koordinace politik a mezinárodních záležitostí. V její působnosti byly kromě statistických agend i strategie vzdělávání, evropské záležitosti a mezinárodní vztahy ve školství. V době Rusnokovy vlády (od 10. července 2013 do 29. ledna 2014) byla navíc pověřena zastupováním náměstka ministra pro legislativu a strategii. V zahraničí zastupovala Českou republiku v projektu INES – Indicators of Education System, spolupracovala s Eurostatem a Evropskou komisí při revizi klasifikace vzdělávání ISCED 2011 a v oblasti indikátorů speciálního vzdělávání.  Koncem roku 2015 se stala vrchní ředitelkou sekce demografie a sociálních statistik Českého statistického úřadu.