Gymnázium Česká Třebová – Exkurze do Anglie

Mocí nejvyšší, profesorským sborem českotřebovského gymnázia, mi byl udělen úkol sepsat události, které se udály během exkurze některých studentů, mezi nimi i mne, za krásami Velké Británie. Tímto článkem tedy plním svou, musím říci, příjemnou povinnost.

Když jsme se všichni pohodlně usadili v autobuse, zavládla v něm natěšená nálada. I po mnoha hodinách, prosezených prakticky v neměnné poloze a přerušovaných krátkými pauzami, nálada nepolevovala. Noční jízdu se většina rozhodla prospat. Mně v tom ovšem vytrvale bránilo vrnění motoru, takže jsem se spokojil se spánkem v plechovce značky Monster.

Po příjezdu do Londýna jsme vystoupili na březích Temže, kousek od London Eye, postaveného k oslavě nového milénia. Po několika minutách chůze jsme došli k dalšímu ze symbolů Londýna, k věži Big Ben. Ve skutečnosti je Big Ben pojmenování zvonu umístěného nahoře, ale lidé tak často nazývají celou věž. Naší další zastávkou byl Hyde Park, jeden z osmi královských parků v Londýně. Poté jsme se přesunuli k londýnské Národní galerii, kde jsou stovky děl mnoha známých autorů. Pozdě odpoledne jsme autobusem přejeli do okrajové části Londýna, kde si nás vyzvedly rodiny, u kterých jsme přespávali.

Druhý den dopoledne bylo na programu Natural History Museum, přírodovědecké muzeum v Londýně. Hned při vstupu nás uvítala obrovská kostra diplodoka. Vůbec celé muzeum bylo doslova obří a pouhé odpoledne nemohlo stačit k prohlédnutí všeho, co muzeum nabízelo. I při velmi svižném kroku se mi podařilo prozkoumat sotva polovinu celé budovy, ostatní na tom byli velmi podobně. Odpoledne bylo věnované nakupování suvenýrů a procházce po náměstí Picadilly Circus a ulici Oxford Street.

Třetí den jsme vyjeli mimo Londýn. První zastávkou byl Stratford, rodiště Williama Shakespeara. Prohlédli jsme si jeden z Williamových domů a dozvěděli se něco o jeho rodině a životě v tehdejší době. Odpoledne nás autobus zavezl do Oxfordu, vyhlášeného univerzitního města. Navštívili jsme zde Christ Church, místo, kde se natáčel příběh o Harry Potterovi. Studenti byli ale zklamáni, když se strop odmítal měnit a kolem nelevitovaly žádné svíčky. Tohle rozčarování ale většinu z nás rychle přešlo v přilehlých obchůdcích se suvenýry.

Další den se naším cílem stal hrad Rochester. Zde nás nejvíce překvapilo to, že malta, která byla použita na spojování balvanů, měla v sobě obrovské množství lastur, pravděpodobně z přilehlé řeky. Při odjezdu jsme se ještě zastavili prohlédnout si ponorku, která seděla uprostřed řeky. Dle naší průvodkyně o ní nikdo nic neví, jen to, že ji sem nechal dotáhnout její majitel. Odpoledne patřilo jinému z hradů, hradu Leeds, údajně nejkrásnějšímu hradu v Anglii, ne-li na celém světě. Hrad obklopený kolem dokola vodním příkopem působil skoro až fantaskním dojmem. V přilehlém obrovském parku mě zaujaly květiny s ostny na listech, vypadající jako z pravěku. Pozdě odpoledne jsme se opět vrátili do rodin, kde na nás čekala výborná večeře.

Poslední den v Londýně jsme věnovali prohlídce druhého břehu Temže, přičemž jsme viděli i známý Tower Bridge. Prošli jsme kolem Monumentu, památky na velký požár Londýna v roce 1666. Naše dopolední cesta skončila v Toweru, kde jsme viděli mimo jiné i korunovační klenoty. Posledním místem, které se stalo naším návštěvním cílem, byl Greenwich a spolu s ním spojený Nultý poledník. Zde nás naložil autobus a vydali jsme se na cestu zpět do Česka.

Zpáteční cesta se podobala cestě tam, kdyby nás ovšem v Německu nechytila tamní policie. Po 30 minutách kompletní prohlídky autobusu si nakonec přece jen našla jednu nedokonalost – naše dveře se dovíraly … příliš těsně. Kvůli této „závadě“ náš německá policie odmítla pustit dál, dokud nenavštívíme servis. Šéf servisu v Norimberku byl naštěstí mnohem přátelštější a vystavil nám potvrzení, že tato závada není v Německu opravitelná. Spokojeně jsme tedy přejeli zbytek Německa a cesta v Česku už uběhla neskutečně rychle.

To jest celý náš zájezd popsaný tak, jak si ho pamatuji. Doufám, že možnosti školních exkurzí tímto nekončí a že další bude co nejdříve.

Jan Beran, kvinta