Jak si poradit s e-learningem – úvod, co to je e-learning

 1. Úvod

Využívání e-learningu není v dnešní době ničím objevným. Jde pouze o pokračování využívání technických prostředků ve výuce, a to od 60. a 70. let minulého století. V té době bylo moderní zavádět tzv. programové učení a vyučování. Charakteristickým rysem bylo členění učiva na malé celky. Zvládnutí těchto jednotlivých částí bylo prověřováno následnou zpětnou vazbu a teprve pak se postupovalo k další části. Hlavním cílem byla aktivizace žáků a respektování osobního tempa každého žáka.

Na tento styl učení postupně navázala tzv. počítačem podporovaná výuka. První pokusy se objevily v polovině osmdesátých let, kdy byly do škol zaváděny osmibitové počítače – nezapomenutelným je počítač IQ151. Byly vytvářeny první programy, které umožňovaly tvořivým a inovativním učitelům vytvářet první učební texty zpracovávající menší části vlastního rozsahu té které kapitoly.

Velký rozmach nastal na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let, kdy se objevily první počítače třídy PC (např. PP06), které již disponovaly slušnou operační pamětí a hlavně možností přenášet data pomocí disket.

Nevýhodou tohoto období byla malá, prakticky žádná, dostupnost počítačů pro žáky. Učebny na školách byly využívány především pro vlastní výuku a čas po vyučování byl nedostatečný k tomu, aby mohli žáci ve větším rozsahu studovat sami s využitím počítačů.

Koncem devadesátých let je již situace příznivější – roste vybavenost škol a také se zvyšuje počet žáků, kteří mají ve své rodině přístup k počítači. Na školách nastupuje zavádění datových projektorů, které vytlačují zpětné projektory (Meotary) a zavádí se systematické vzdělávání učitelů ve využití výpočetní techniky. V neposlední řadě osobní prestiž většiny vyučujících byla silným hnacím motorem nejen pro zvládnutí nastupující počítačovou vlnu, ale především ve spojení s datovými projektory k využití počítače v samotné výuce.

Zpočátku většina učitelů využívala pouze prostý text včetně různých obrázků, které byly promítány žákům ve výuce. Vynikající možnosti nabízela nová technika v rámci zpětné vazby coby ověření stupně pochopení probrané látky – bylo možné si připravit řadu problémových příkladů, poměrně jednoduše je modifikovat. V rámci školy bylo možné vytvářet databáze takovýchto příkladů, na kterých spolupracovali učitelé daného předmětu.

Ruku v ruce s tímto vývojem šla i historie fenoménu zvaného INTERNET.

V roce 1962 byl v USA zahájen projekt agentury DARPA. Hlavním cílem bylo zajistit spolehlivou a bezpečnou komunikaci amerických vojenských základen. Navržená síť měla mít charakter striktně decentralizované struktury, neměla centrální uzel, protože jedním z požadavků bylo, aby síť byla funkční i při poruše některého z připojených počítačů a aby nebyla tato síť vyřazena z činnosti zničením případného centrálního uzlu.  Připomeňme si, že v těchto letech jsme v období studené války. A právě požadavek decentralizované sítě byl počátkem pozdějšího úspěchu rozšíření internetu.

Důsledkem toho vznikl v roce 1969 ARPANET, který byl zpočátku využíván pouze armádou. V průběhu času se začaly k tomuto systému připojovat některé univerzity.

Vlastní pojem INTERNET vznikl v roce 1987 (první experimentální připojení do sítě bylo označováno jako DARPA Internet, později již jen jako Internet).

V roce 1989 Tim Berners-Lee navrhl projekt distribuovaného hypertextového systému www. Pomocí hypertextových odkazů vložených v dokumentu je možné přejít na další dokumenty, které mohou být umístěny na kterémkoli počítače v dané síti. Záhy poté Tim Bernem-Lee napsal první webový prohlížeč WorldWideWeb. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Tim_Berners-Lee)

V té době byly „síťové aktivity“ nekomerční a tudíž běžnému občanu nedostupné. Od roku 1992 začíná komerční provoz internetu – od tohoto roku se mohly na páteřní síť internetu připojit i komerční subjekty.

Připojení naší republika, tehdy ještě ČSFR, k internetu se datuje na měsíc listopad 1991 (první úspěšné připojení na uzel v Linci). Slavnostně bylo vše „posvěceno“ 13. února 1992. Ze škol mezi prvními připojenými byly vysoké školy – ministerstvo uvolnilo na konci roku 1991 značnou finanční částku na vybudování páteřní sítě internetu spojující univerzitní města.

Skutečný rozvoj internetu v naší zemi je možné datovat od roku 1994. Dnes, v roce 2011, považujeme internet s jeho službami jako něco samozřejmého, jako prostředek, který je velmi dobrým sluhou, ale může být špatným pánem. 

2.      E-learning

Jak si poradit s e-leaningem??? – nejdříve je třeba si ujasnit, s čím si máme poradit, co to vůbec je, co pod tím pojmem chápat.

Přesné vymezení je prakticky nemožné, protože e-learning je fenomén, který se rozvíjí velmi rychle a v důsledku toho je velmi obtížné jej uzavřít nějakými definicemi, vymezeními, omezeními … Významnou roli zde hrají používané technologie, jejich rozvoj a růst, jejich dostupnost nejen pro učitele, ale také pro žáky. V neposlední řadě je třeba reflektovat změny okolí – reflektovat v systému, který je charakteristický velkou setrvačností, někdy až pohodlností a především neskutečnou byrokracií.

Vynechejme velký třesk a posuňme se do osmdesátých let dvacátého století, kdy se objevují první personální počítače pracující s programovými produkty, které přímo vybízejí k zapojení do výuky. První „PC edukační pionýři“ začínají vytvářet výukové programy, začínají vytvářet testovací programy jako prostředky nezbytné zpětné vazby ve vzdělávacím procesu. Nelze nevzpomenout mnohé prognózy, který předpovídají počítačem podporované výuce skvělou budoucnost a pamětníci vzpomenou i předpovědí, že počítače nahradí učitele – nestalo se tak a jsem přesvědčen, že z principu všeho dění to ani nelze očekávat.

Devadesátá léta jsou charakteristická vývojem inteligentních výukových systémů, které by měly zajišťovat dlouhodobou kontrolu nad výukovým procesem. Tyto systémy byly schopny integrovat v sobě výklad učiva, jeho následné procvičování a samozřejmě i testování, a to s využitím grafiky, animací, audio souborů atd. Co bylo podstatné z hlediska metodiky, že tyto systémy již mohly respektovat individualitu žáka především z hlediska jeho vlastního tempa a v neposlední řadě i jeho časových možností.

Konec dvacátého století a začátek jedenadvacátého století se vyznačoval tím, že především univerzity začínají nabízet různé kurzy elektronickou formou na svých www stránkách a dochází k rozvoji jiných než prezenčních forem studia. V tomto směru je velmi zajímavé navštívit stránky MIT (Massachusetts Institue of Technology), který již řadu let nabízí své Open Courses v různých oborech; http://ocw.mit.edu/index.htm.

Je skutečností, že rozvoj e-learningu je možné spojit s rozvojem internetu pro roce 1993. Vlastní termín e-learning se začal používat až později (rok 1999). Guru e-learningu v naší republice, Doc. Ing. Karel Květoň, DrSc. ve své publikaci Základy e-learningu 2003, str. 8, uvádí tři základní vymezení e-learningu, která je možné akceptovat.

Pedagogické pojetí: e-learning je vzdělávací proces, ve kterém používáme multimediální technologie, Internet a další elektronická média pro zlepšení kvality vzdělávání. (Multimedia umožňují používání obrazových, zvukových a textových informací k obohacení obsahu výuky. Internet poskytuje lepší přístup ke studijním materiálům a službám, k výměně informací a ke spolupráci vzdělávací komunity.)

Technologické pojetí: E-learning je spektrum aplikací a procesů jako je Web-based training (WBT1), Computer-based training (CBT2), virtuální třídy nebo digitální spolupráce. Zahrnuje přenos obsahu kurzů prostřednictvím elektronických médií, např. Internetu nebo Intranetu, satelitního vysílání, interaktivních televizních pořadů a výukových CD-ROMů, často s podporou učitele.

Síťové pojetí: E-learning spočívá v užití počítačových sítí pro přenos dovedností a znalostí. (To je úzké vymezení e-learningu, nezahrnuje např. výuku pomocí CD-ROMu.)

Pro naše potřeby stačí, když pod pojmem e-learning budeme rozumět vzdělávací proces s podporou elektronických prostředků se zaměřením na nejperspektivnější formu – tzv. Web-based training (WBT). Je to prostředek k počítačově zkvalitněnému vzdělávání.