Lyceáni Gymjev ve sklárnách

Naše cesta začala až nekřesťansky brzy, když jsme kolem 6:17 nasedali spolu s panem Plechem a paní Sekerešovou do vlaku do České Třebové. Pan Plech se tentokrát vynasnažil, abychom hned ze začátku nemuseli chodit pěšky. Avšak my, pana Plecha znalí, jsme věděli, že to nebude mít dlouhého trvání a chození přijde. V České Třebové jsme přestoupili na vlak do Kolína a v Kolíně na vlak, který nás dovezl až do Světlé.

Byli jsme udiveni, když chození přišlo až ve Světlé nad Sázavou, a to až po odvozu na místo sklářské školy (pro milovníky přesnosti: Akademie – Vyšší odbrná škola, Gymnazium a Střední průmyslová škola uměleckoprůmyslová Světlá nad Sázavou; no, jak vidíte, mají toho opravdu hodně a ještě víc. Do školy jsme byli převezeni ve dvou vlnách fabií, poháněnou tamní paní učitelkou Petrou (příjmení jsme se nedoslechli, jelikož se dobře znala s paní učitelkou Sekerešovou).

Paní učitelka Sekerešová se stihla seznámit s jediným studentem sklářství, kterého jsme potkali, když se jej otázala: „Můžeš mi říct, proč do té píšťaly foukáš, když tam nic není?“ Za lakonickou odpověď by se nemusel stydět ani Leonidas: „Abych to vyčistil.“ Seznámení nebylo sice příliš taktní, ale proběhlo.

Zatím jsme si prohlíželi tavicí pec a užívali si tepla, které z ní sálalo ze vzdálenosti přibližně pěti metrů. Jakmile přijela i druhá vlna, zničehonic a odnikud se nám tam zjevil i mistr sklář. Pod jeho dohledem jsme si každý na píšťale z pece vytvarovali a vyfoukli krásnou kouli, která pak směřovala do chladicí pece (spojení chladicí pec zní sice zavádějícně, avšak takových 150 °C je oproti těm 1200 °C celkem chládek. Nemyslíte? Důvodem je vnitřní pnutí mezi vnitřní a vnější skleněnou stěnou, v důsledku čehož může také dojít k nečekanému prasknutí, a to i po delší době).

Po vyfouknutí jsme, z pohledu pana Plecha, „konečně“ vyrazili pěšky do sklárny Bomma. Naštěstí se nejednalo o nějaký delší pochod, které má pan Pech s námi tak rád. Přesto byla nutná přestávka, aby si nikdo ty tři strašné a ušlé kilometry neuvědomoval. Při přestávce jsme zjistili, že pan Plech ví možná první poslední o lese, šutrech, jeskyních, počítačích, existujících i neexistujících prvcích a sloučeninách, ale houbaření mezi jeho silné stránky nepatří (nebojte, nikdo nebyl otráven, alespoň ne houbami).

Ve sklárně jsme velmi rychle pochopili, proč mají skláři hned pár metrů od pece bazén – venku se potíte a u tavicí pece se rozhodně neochladíte (ani u té chladící) – skláři si tak, když jim je horko, chodí ven zaplavat. Ve sklárně jsme se však neobdivovali jen pecím, ale také strojům, leštičkám, kotrolnímu postupu, který byl velmi pečlivý (často jsme my tu vadu ani neviděli, ale oni ano), lakovačům, baličům a brusičům. Poté, aby byl pan Plech spokojený, jsme vyrazili do parku, kde jsme si smočili nohy. Jelikož však čas začínal postupovat, dostali jsme strach z mraků, které se na nás začaly valit z oblohy. Udělali jsem poslední fotku, sbalili se a vyrazili na vlakové nádraží. Opět pěšky. Co nám však vnutilo slzy do očí, byl fakt, že zkratka pana Plecha snad poprvé fungovala a byla opravdu kratší. No prostě zázrak! Ti strašáci na nebi byli nakonec neškodní. Vyrazili jsme tedy vlakem zpátky, avšak spoj v Kolíně nám ujel, takže jsme museli jet přes Brnoj – hlavně, že jsme nešli pěšky. Nakonec jsme však přes všechna nezcestí úspěšně dojeli.

Daniel Havlíček