Mistrovská zkouška by odlepila učební obory od společenského dna

Ale… jak bude vlastně taková mistrovská zkouška vypadat? Jakou bude propustkou do dalšího vzdělání? Jak si doplnit maturitní zkoušku?  Kdo bude odborným garantem zkoušky?

Mistrovská zkouška je v plenkách, ale alternativa jako řešení vznikajícího nedostatku řemeslných profesí na trhu práce se jeví jako spásná. Jenom například ve stavebnictví při generační výměně v následujících deseti až patnácti letech při zachování současné stavební produkce bude chybět oproti nyní 50 – 60letým pracovníkům 17 100 řemeslných a technických profesí. Do učebních oborů se přitom žákům dnes moc nechce. Ani rodiče nemají zájem, aby jejich dítě manuálně pracovalo. Když už žáci jdou do odborné školy, tak pokud možno na maturitní obor. Teprve když mají studijní problémy, rodiče připustí, že je lepší vyučit se, nežli nic.  Paradoxně tito žáci jsou posléze nejlepšími odborníky. Naučí se řemeslu a svůj sen získání maturitní zkoušky, mnohdy i vysoké školy, naplní v pokračujícím studiu. Možnosti učně navazujícího maturitního studia jsou však stále omezenější. Nástavbové studium není koncepcí vzdělávání podporováno a zařazení do maturitního 4letého oboru je často pro učně zbytečně náročné a dlouhé. Nemluvě o samotné podobě maturity, která je pro budoucí studium i praxi absolventa odborné školy naprosto nevyhovující.

Mistrovská zkouška by vyřešila dva zásadní problémy. Učňovské vzdělání by se stalo atraktivnější a přijatelnější pro rodičovskou i žákovskou veřejnost. Žák by se vyučil a asi po dvou letech praxe by skládal mistrovskou zkoušku. Ta by mu v případě zájmu dále studovat umožnila přístup do bakalářského studia technicky zaměřené vysoké školy. Žák by se vyhnul maturitě ze všeobecně vzdělávacích předmětů, přitom by měl další možnosti vlastně jako maturant. Otázkou je, kde budou žáci vykonávat praxi. Tady by měla nastoupit propojenost středních škol a firem. Firmám však stát musí vytvořit podmínky pro to, aby se mohly o žáka postarat. I firmy z toho budou mít prospěch – získají potřebné kvalifikované síly, vlastně si připraví své potencionální zaměstnance.

Druhým problémem současného školství je malý zájem o obory profesí, o kterých si laická veřejnost myslí, že ji mohou vykonávat téměř všichni i bez vyučení. Ani to není pravda. I jednoduše vypadající zednické, malířské či štukatérské práce vyžadují odborné povědomí. V době rychle se měnícího technologického vývoje není možné dále se nevzdělávat a učit se novým trendům. Mistrovská zkouška přiláká do řemeslných oborů nadanější žáky, kteří pak budou gró firem, které si dnes musí samy hledat cestu zvyšování kvality inovací a technologickým výzkumem, aby udržely svoji konkurenceschopnost.

Otázkou také je, kdo bude garantem mistrovské zkoušky. Nabízí se profesní cechy, které jsou, případně mohly by být, součástí Hospodářské komory ČR, která by vše zastřešovala.

Současná realita je taková, že střední školy i dnes mají ve zkušebních komisích odborníka z praxe, který je právě reprezentantem profesní sféry a i bez pevné koncepce vzdělávání tato spolupráce probíhá. Dokonce narůstá zájem absolventů maturitních oborů i vysokých škol o získání výučního listu.

V nastavení mistrovské zkoušky se lze inspirovat v Německu. Je jí však vytýkáno, že se žáci příliš brzy úzce specializují a vstupují do průmyslu a zároveň snadný přístup k vysokoškolskému vzdělání. Pokud by však zůstala zachovaná na našich školách dotace všeobecně vzdělávacích předmětů a prostupnost k maturitní zkoušce, bude tato cesta pro žáky zajímavá.  

Potřeby průmyslu jistě obnoví motto prvorepublikového výučního listu „řemeslo má zlaté dno“ a nedostatkové, i když perspektivní, obory opět získají své odborníky.