Naše cesta po Švýcarsku – Gymnázium Lanškroun

Gymnázium Lanškroun pořádá každoročně pro své studenty poznávací zájezdy, na konci tohoto školního roku to bylo do Švýcarska. V době od 4. do 9. června si tak téměř 70 žáků mohlo v Kostnici připomenout pohnuté osudy Jana Husa, podívat se do Curychu, Lausanne, Montreux, Ženevy a Bernu, navštívit Muzeum olympijských her, středověký vodní hrad Chillon, Evropské centrum pro atomový výzkum (CERN) a samozřejmě také sýrárnu a čokoládovnu.

Svoje dojmy zpracoval ve svém cestopisném fejetonu Matyáš Grof:

Moje cesta do Švýcarska (Fejeton s prvky cestopisu)

Má cesta do Švýcarska nebyla jen za poznáním nádherné přírody a historických center zdejších měst v čele s katedrálami. Hlavní cíl mého pobytu bylo zjistit, zda jsou Švýcaři ve skutečnosti opravdu tak precizní a čistotný národ.

Po příjezdu do země mě na hranicích s Německem uchvátila státní švýcarská vlajka, která se jak voják hradní stráže vzpřímeně tyčila a hlídala hranice před nepřítelem. Jakýpak nepřítel by se však na Švýcarsko mohl vrhnout? Vždyť tato země, jež na všechny tasí svojí nezávislost, nezažila války pach již přes 200 let. A to je zde zavedena dokonce povinná základní vojenská služba pro každého občana. Tato služba se zdá být k okolnostem zbytečná, i když si na ni Švýcaři potrpí. Myslím si, že by stačilo, kdyby Švýcarsko střežila jen vlajka a pár celníků na hranicích. Těch pár celníků proto, aby byl neznalý turista obeznámen s tím, že se nedostal do střediska Červeného kříže, nýbrž na státní hranice.

Jak cesta do středu Švýcarska ubíhala, bylo čím dál tím více znát, že jsem právě v této zemi. Pár místních znaků určitě nenajdete jinde v Evropě, ba ani na světě. Jedna z věcí, čím se Švýcaři chlubí, jsou hodinky a jejich přesnost. Běžně se stane, že jdete městem a vidíte na rušné křižovatce mezi auty na kole jet byznysmena ve svém černém obleku a se svými nejdražšími hodinkami Rolex na levé ruce. Nehledě na počasí nosí svůj nejdražší oblek a nejdražší hodinky, které si pořídil v jednom z obchodů s drahými hodinkami, které potkáte ve stejné ulici klidně i čtyři. Kdo nemá své hodinky u sebe, jako by nebyl Švýcar. Zvlášť když jste bohatý finančník, který se musí prezentovat před svými zákazníky a spolupracovníky v co nejlepším světle. Čím dražší hodinky, tím lepší. Hlavně aby šly přesně. Pokud však budete mít štěstí, i ve Švýcarsku uvidíte hodiny, které nejdou přesně. Mně se to poštěstilo v Ženevě, kde jsem si byl prohlédnout květinové hodiny, které však i přes svou krásu měly zpoždění hodinu 14 minut a 36 sekund.

Co mě udivilo na Švýcarsku nejvíce byla zdejší čistota. To, o čem si Středoevropan může nechat zdát jen ve snu. Ulice měst vyčištěny, bez odpadků. Naprosto uklizeno i na venkově a v horských vesničkách. Lidé neodhazují odpadky, kam je napadne, ale umisťují je do odpadkového koše. Všechna jezera, která jsem měl možnost vidět a smočit si v nich nohy, měla pohádkově modrou barvu a v mělkých vodách byla voda dokonale průhledná. Zde se člověk nemusí bát kožní vyrážky způsobené vypouštěnými chemikálii či přemnoženými sinicemi. Prostě nádhera.

Kombinace rozlehlých modrých jezer s Alpami v pozadí byla kouzelná. Bílé vrcholky se na člověka blýskly a nejeden lyžař měl hned chuť vyměnit boty vycházkové za boty lyžařské.

Závěrem
Ano, vskutku, Švýcaři jsou precizní a čistotný národ, který musí mít vše dokonalé. Nepotkal jsem mnoho Švýcarů, kteří by se chovali jako typický Středoevropan. Švýcaři jsou v tomto ohledu opak a k cizincům se chovají jen mile a vstřícně. Cestu do Švýcarska bych doporučil nejen milovníkům sýrů a čokolád, ale i lidem, kteří chtějí najít klid v horách či navštívit významná sídla světových organizací.