Pokud výrazně klesá počet žáků středních škol, jeví se jejich slučování jako nezbytné

Rozhovor s ředitelem Střední školy zahradnické a technické v Litomyšli Ivo Jiránkem

Litomyšl – V souvislosti s diskuzemi o změnách v síti středních škol v Pardubickém kraji se znovu ozvaly kritické hlasy. O tom, jaké důsledky sloučení škol může mít, jsme si povídali s ředitelem Střední školy zahradnické a technické v Litomyšli Ivo Jiránkem.

Rozhodnutím Pardubického kraje došlo již k 1. dubnu 2011 ke sloučení Střední odborné školy technické a Střední školy zahradnické. Ani tenkrát se tento krok neobešel bez hlasité kritiky. Jak (jako ředitel nástupnické školy) vnímáte s odstupem času tyto protesty? Jsou, podle Vás přirozené?

„Nevím, neumím říci, zda protesty proti slučování škol se dají označit slovem přirozené. Určitě jsou však velmi časté. Každá významná změna týkající se možnosti (byť teoretické) ztráty práce se každého člověka silně dotýká. Pedagogové v tomto směru nejsou žádnou výjimkou a na možné ohrožení svých pracovních míst v souvislosti se slučováním škol jsou samozřejmě velmi citliví. Rovněž žáci, kteří se obávají, zda jejich studium bude probíhat za stejných podmínek, za kterých se na školu hlásili, vnímají slučování škol velmi negativně. Myslím, že v těchto situacích záleží velice i na schopnostech ředitele školy, jak se dokáže s chystanými změnami ztotožnit, a jak je dokáže vysvětlit kolegům a žákům ve své škole.“

Každé sloučení s sebou přináší řadu problémů, které se nevyhnuly ani vaší škole. Obavy se týkaly zejména budoucnosti technických oborů. Jaký je současný stav technického vzdělávání v Litomyšli?

„U technických oborů se podařilo v posledním roce zastavit pozvolný pokles počtu nově přijímaných studentů do prvního ročníku. Zde se v období před sloučením škol projevoval výrazný pokles zájmu o velice kvalitní technický obor vyšší odborné školy, který se však, vzhledem k malé naplněnosti technických oborů na vysokých školách, dal očekávat. Naopak se nám podařilo v letošním školním roce nově otevřít učební technický obor zaměřený na opravy strojů, o který byl velice slušný zájem nejen mezi zájemci o studium, ale i z řad potencionálních zaměstnavatelů (zejména u zemědělských a technicky zaměřených firem a podniků).“

Jaké překážky bylo nutné překonat a jak na změnu reagovali žáci a zaměstnanci školy?

„Myslím, že nejdůležitější po sloučení škol je, aby se ředitel nové školy snažil být maximálně objektivní vůči oběma sloučeným částem nové školy. Je to to nejobtížnější na celém slučovacím procesu. Uvedu příklad – při vybavování učebními pomůckami má ředitel rozdělovat finanční prostředky napůl mezi obě součásti školy, nebo podle poměru počtu žáků, který může být například 66 procent ku 33 procentům. Ať zvolíte jakýkoliv princip, vždy se může jedna z částí školy cítit ošizená.
Jediné řešení je neustálá komunikace jak s pracovníky školy, tak ale i zejména s žáky. Proto se mi osvědčily konzultace se zástupci tříd (tzv. studentský parlament), kde se člověk musí snažit být co nejvíce otevřený a naslouchat názorům i kritice žáků.
Co se týká reakce zaměstnanců, většinou se pracovní kolektiv rozdělí na tři části. První vnímá pozitivní změny kladně, druhá vyčkává, jak se změny projeví v dlouhodobém horizontu, třetí část i ty nejpozitivnější změny vnímá negativně a jen velice obtížně se dá přesvědčit. Důležité je, aby se ta třetí část pracovníků postupně co nejvíce zmenšovala.“

Jaká pozitiva uvedená změna přinesla? Došlo například k avizovanému zvýšení platů pedagogů? 

„Největší pozitivní změnou bylo získání řady investičních prostředků na podporu rozvoje sloučené školy. Je to logické. Do školy, která nemá existenční problémy a je po sloučení stabilizovaná, má smysl investovat. U školy, která se naopak pohybuje na hranici přežití a nemá jistou budoucnost, se můžou další investice časem projevit jako zbytečné plýtvání finančními prostředky, kterých je v současné době samozřejmě celkový nedostatek.

Platové otázky nemůže krajský úřad ani ředitel školy ovlivnit přímo. Zde je množství finančních prostředků na platy přímo závislé na počtu přijatých žáků. Protože se nám v předcházejících letech podařilo získat více zájemců o studium, mohlo dojít i k celkovému navýšení platů.

To se však nemusí týkat všech zaměstnanců. Po sloučení našich škol došlo ke sjednocení platů, takže ta část školy, která měla méně naplněné třídy a tudíž i méně prostředků na platy před sloučením škol si nově polepšila, druhá část školy pak naopak o část finančních prostředků přišla. Ale jak jsem již řekl v úvodu, rozhodující je především nárůst (případně pokles) celkového počtu žáků. Ostatně situace se může v několika málo letech změnit či zcela otočit, takže nikdo vlastně nemusí být finančně poškozen. Výrazným pozitivem je i lepší využívání aprobovaných učitelů na výuku jejich předmětů, a to v obou částech školy (zde se jedná především o učitele všeobecně vzdělávacích předmětů).“

Snížil se po sloučení škol a vzniku nového subjektu zájem žáků o studium vámi nabízených oborů?

„Původní zahradnická škola se vlastně slučovala minimálně dvakrát. Jednou se Zemědělskou školou v Dolní Rovni, podruhé s VOŠ a SOŠT Litomyšl. V obou případech došlo bezprostředně po sloučení ke zvýšení počtu zájemců o studium v nově sloučené škole. Což pro mne byl jev zcela překvapující a musím přiznat, že nevím, proč k němu opakovaně dochází. Je to určitý paradox, který se v našem případě ale opakovaně projevil.“

Je, podle Vás, slučování středních škol v České republice nezbytností?

„Pokud v celé České republice dochází ke zhruba 30% poklesu počtu žáků středních škol, jeví se slučování středních škol jako nezbytné. Může samozřejmě nabývat různých forem, od sestěhování dvou škol do společného areálu, vzniku odloučených pracovišť až po úplné sloučení či splynutí škol.

Důležité jsou, domnívám se, dva faktory. Musíme počítat s tím, že se od roku cca 2020 začne počet žáků na několik let opět navyšovat, takže je samozřejmě nutné počítat do budoucna s určitou (byť dočasnou) rezervou v kapacitě středních škol.

Druhým, daleko obtížnějším problémem, je určení správné struktury v kapacitách jednotlivých oborů, což je ale nesmírně obtížné. Fungují zde i faktory, které ani vláda České republiky nemůže ovlivnit. Například krize či naopak růst automobilového průmyslu, finanční dotace pro zemědělství, které v posledních letech zaznamenává výrazný rozvoj. Ale působí zde i faktory vnitřní. Třeba nedostatek absolventů vysokých škol v minulých letech, který se však v současné době již v řadě oborů zaplnil a naopak začíná být nedostatek zručných řemeslníků a šikovných pracovníků v technických oborech, nebo dočasný nedostatek počtu kominíků vyvolaný však jedinou změnou našich zákonů. Proto se domnívám, že stejně důležité, jako jsou znalosti či schopnost jejich získávání, je i manuální zručnost a výchova k pracovitosti, která se zejména v posledních letech stává závažným problémem.“