Retardované a asociální děti ruší vyučování. Některé vážně začlenit nejde, zapojuje se ředitelka výjimečné školy do debaty o výroku Zemana

Některé děti se speciálními vzdělávacími potřebami, pokud se začlení do běžné třídy, mohou kupodivu zažívat mnohem větší segregaci, než kdyby zůstaly „mezi svými“. To je jedna z věcí, kterou ředitelka Základní školy profesora Zdeňka Matějčka, Hana Ajmová, říká k diskuzi na téma potenciálního přechodu některých dětí ze speciálních do běžných základních škol. 

Škola, kterou vede, je určena dětem s problémy v učení způsobenými drobným poškozením centrální nervové soustavy, kde mezi žáky se specifickými vývojovými poruchami učení a specifickými poruchami chování škola integruje děti s kombinovaným postižením nebo smyslovými vadami či děti s autismem.

V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zmiňuje pedagožka – vycházející mimo jiné z učení moderního reformátora péče o děti, uznávaného dětského psychologa Zdeňka Matějčka – i další své postoje, založené mimo jiné i na vlastní vyučovací zkušenosti z někdejších zvláštních škol. Křehkou problematiku před pár dny mimo jiné rozvířil svým výrokem prezident Miloš Zeman.

Proslýchá se, že podle dílčí části chystané novely školského zákona by někteří žáci ze speciálních škol měli přejít do běžných základních škol, přičemž při těchto integracích ředitelé běžných základek poukazují ani ne tak na obavy ze začlenění vozíčkářů, ale dětí zanedbaných, lehce mentálně zaostalých, pomalejších se sklony k poruchovému chování. Údajně budou moci v rámci základní školy „dohnat“ ostatní. Co si o těchto záměrech obecně myslíte?

Byla jsem nyní týden mimo republiku, proto jsem zatím jen lehce zachytila, že zde v tomto duchu opět panuje jisté vzrušení. Na to, na co se mě ptáte, nikdy není jednoznačná odpověď. Ale obecně bych řekla, že musí být jednoznačné podmínky, které ve většině případů nejsou. Jak personální – tedy učitel a asistent, tak dále podmínky co do počtu žáků ve třídě – rozhodně ne 27 či 30 dětí ve třídě. Já osobně to vidím do dvaceti, maximálně dvaadvaceti žáků ve třídě, pak se může něco dít. Další podmínkou ovšem je vzdělání učitelů běžných základních škol.

Myslíte to v tom smyslu, že se nepřipravují cíleně na „speciální pedagogiku“, která je samostatným pedagogickým oborem?

Ano. Když se učitel na pedagogické fakultě připravuje pro nějakou svou aprobaci, neočekává, že bude učit děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Ten, kdo jde studovat speciální pedagogiku, naopak nastupuje na tento obor právě s tím, že má zájem, ale hlavně lásku k těmto dětem. To je základní předpoklad – cit a láska pro tyto děti. Toto je velmi zásadní problém. Studium na pedagogických fakultách není k tomu upraveno – studenti mají málo praxe na speciálních školách a nemohou tyto děti dobře poznat. Jinak ti učitelé takovým dětem nerozumí a nemají je rádi! To je zásadní.

Proto je „speciální pedagogika“ koneckonců samostatný pedagogický obor…

Ano, měla by ovšem být nastavena i u běžných aprobací. Speciální pedagogiky i praxe by mělo být v těchto oborech mnohem více. Takto nemůžou k podobným dětem studenti pedagogiky běžně patřičnou lásku získat – jestli něco chci dělat dobře, musím k tomu cítit lásku. Jsem přesvědčená, že to je překážka největší. Jinak a priori proti záměru integrace a inkluzivnímu vzdělávání nejsem – ony se totiž obě skupiny vzájemně obohacují. Také jde mimochodem o to, o jakých dětech se přesně bavíme: jestliže jde o ´nevychované ´děti a málo vychovatelné…. , jimiž se mimochodem zaobírá samostatný obor etopedie.

Co kdyby se mluvilo o nejen zanedbaných, ale i – třeba mírně mentálně zaostalých dětech?

Když se budu bavit o dětech s mentální retardací, tam na to mám jednoznačný názor! Děti s mentální retardací lze integrovat jen těžko. Učila jsem na zvláštní škole. Zažila jsem ony vynikající podmínky a zcela jiný učební plán – děti s mentální retardací se tam věnují mnoho hodin pracovnímu vyučování. Jsou tam ideální podmínky pro rozvoj manuálních dovedností a lásky k práci – opět jsme u toho citu – to se jim na běžné škole nedostane. Takže – stejně jako na naší škole – lze integrovat děti s různým postižením, ale lze jen těžko integrovat děti s mentální retardací. Nejen proto, že nechceme být konkurencí zvláštní škole, ale opravdu je to o něčem jiném. Přitom děti s mentální retardací mohou být velmi úspěšnými lidmi a speciální škola je k tomu dobře připravuje – nevím, proč bychom to dobré, co máme vybudované, měli z nějakého důvodu módní vlny či tendence ničit. Dobrý vztah k práci a manuální zručnosti se na běžné škole dětem s mentální retardací nedostane.

Dosti málo si dovedu představit, jak by se v praxi takto dva různorodé učební plány aplikovaly. Jistě, všechno se dá ´ošulit´, ale – s nejlepším svědomím a vědomím – nedá se to spojit. Inkluze dětí s mentálním postižením jde prostě skutečně jen těžko. Vybavuji si dobře slova profesora Matějčka: Takovéto dítě, když je do běžné třídy integrováno, může zažívat mnohem hlubší segregaci! Opravdovou segregaci, oproti tomu, kdyby bylo ve speciální třídě, kde jsou děti s postižením pohromadě a jsou vedeny v duchu toho, na co opravdu stačí. Samozřejmě nevím, co přesně mají na mysli ti, kteří o inkluzi hovoří… Vždyť i tyto děti mohou zažívat velmi silné pocity úspěchu při začleňování do většinové společnosti v době mimoškolních aktivit, při spolupráci speciálních škol a běžných základních škol při výletech, školách v přírodě a podobně, což v současné době téměř neexistuje. Školy jako celky se příliš separují, přitom by se školy měly možnost vzájemně velmi obohatit. Speciální školy by při budoucím integračním a inkluzivním procesu měly být velmi silnou oporou běžným základním školám z důvodu především odborných informací, které na běžných základních školách chybí a to nejen u učitelů, ale především také u ředitelů škol.

Říká se například, že speciální školy by podle ministerského návrhu měly zůstat jen pro ty nejtěžší případy…

Bohužel v dnešním chaosu a trendech, ať prezentovaných některými neziskovými organizacemi či v médiích, jsou tam skryti zejména Romové…

Asi ano. Jedna z věcí, která může být podnětem pro změny na úrovni speciálních škol a integrace, vyplývá zřejmě z výtek Evropské unie vůči údajné diskriminaci romských dětí v českém školství a jejich příliš masivnímu zařazování do praktických škol…

Někdy se o nich mluví, jindy ne. Někdo je na mysli má, někdo ne. Je skutečně potřeba věci pojmenovávat konkrétně: koho přesně máme na mysli. Děti s mentální retardací, které jsou zároveň asociální, ty skutečně mohou narušit práci v běžné třídě.

Ano, mnozí ředitelé základních škol nyní upozorňují na obavy ze zhoršeného klimatu ve třídě a naopak diskriminace chytrých dětí…

Mluvíme-li o zapojení do hlavního proudu, je tu mnoho variant a problematika se nedá zobecnit. Každý typ postižení, vyčlenění, druhů integrace chce své a má to své podmínky. Postižením je i hyperaktivita, asociální chování, ale i duševní poruchy, kterých je v populaci dětí školního věku také hodně.

Během návštěv podobných typů škol i běžných škol jsem měla pocit, že třeba integrace dětí na vozíku, byť je to výrazný handicap, se už dnes dobře daří. Je to tak?

Ano, integrace dětí s fyzickým postižením je mnohdy jednodušší. My, kteří se s dětmi často setkáváme, to považujeme za lehčí typ postižení. Ale pozor – moje zkušenost je taková, že většinová společnost se dost často i těchto dětí ´štítí´ – zejména když to není ´běžný´ vozíčkář, ale je to například kvadruparetik, má postižení i horních končetin, kdy vzhledově tyto vady jsou výrazné. Samozřejmě, jak kdo.

Jistě lze mnohé děti včleňovat do hlavního proudu vzdělávání a je to v pořádku; hodně věcí udělat lze, ale v současné době to vidím jako velmi problematické. Rozhodně bych neřekla, že je to černobílá záležitost.

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Retardovane-a-asocialni-deti-rusi-vyucovani-Nektere-vazne-zaclenit-nejde-zapojuje-se-reditelka-vyjimecne-skoly-do-debaty-o-vyroku-Zemana-355023