Ústečtí gymnazisté v Terezíně: Po stopách skličující pravdy

Studenti třetích ročníků Gymázia Ústí nad Orlicí v únoru navštívili místo, které dokládá temné okamžiky našich dějin, Terezín. Jak na ně tato historická exkurze zapůsobila, to si můžete přečíst v reportáži Alžběty Kubové, případně v německy psaném textu její spolužačky Heleny Dombajové, jejž najdete v příloze.

 PO STOPÁCH SKLIČUJÍCÍ PRAVDY 

Do nedávna byl pro mnohé z nás Terezín pouhým jménem. Po exkurzi absolvované v rámci výuky dějepisu představuje město vykreslené temnými barvami, zahalené oparem minulosti. Už nikdy nebude prázdným pojmem.

Chmurnou historii město nezapře

Je úterý 9. února a hloučky studentů ústeckého gymnázia ze tříd 3.A a 7.B postávají v mrazivém větru před tělocvičnou. V časných ranních hodinách vyrážíme za doprovodu dvou profesorek na cestu do Terezína. Asi po třech hodinách jízdy rozeznáváme červené cihly zdí tohoto pevnostního města pod ocelově šedou oblohou. Původně vystavěno jako vojenská pevnost na obranu proti Německu, během druhé světové války, od roku 1941, sloužilo jako židovské ghetto a věznice. Nyní působí pochmurným dojmem, který umocňuje představa, čeho všeho bylo svědkem, a sychravé studené počasí, z něhož naskočí husí kůže. 

Hlad, zima a tma

V poryvech ledového větru kráčíme alejí vzrostlých stromů lemovanou po jedné straně polem náhrobků s památníkem směrem k Malé pevnosti. Průvodce nás vede na přibližně hodinovou prohlídku, která začíná před bránou s proslulým nápisem „Arbeit macht frei“. Seznamuje nás se základními informacemi, procházíme branou a máme možnost prohlédnout si cely politických vězňů a Židů, které sem posílali, pokud se v ghettu nějak provinili. Někteří odvážlivci využívají možnosti vyzkoušet si, jaký byl pobyt na samotce bez oken. Masivní dveře zaskřípou a ztěžka zapadnou s dutou ránou. Slyšíme průvodcův hlas: „Tak, můžeme pokračovat“. Nakonec se ovšem vrací, aby dočasné odsouzence vysvobodil. Jejich výrazy nám prozradí, že život v chladu, naprosté tmě a s prázdným žaludkem by málokdo z nás vydržel byť pouhý měsíc.

Pěkné místo k životu, nebo Potěmkinova vesnice?

Po obědě v autobuse prohlídka pokračuje na omšelé náměstí. Muž, který nás provádí, ukazuje na vysokou stavbu, z níž se obnovená omítka již začíná loupat. „Zde sídlila židovská samospráva s pouze minimální mocí, která musela poslouchat příkazy z velitelství, jehož budovu vidíte naproti“. Zjistili jsme, že své místo v ghettu měla také židovská rada starších, rozhodující o lidech, kteří budou posláni v transportu do některého z koncentračních táborů. Dále nám sděluje, jak se před návštěvou organizace Červeného kříže nacisté snažili dát místo co nejvíce do pořádku, aby působilo jako běžné město, ne jako vězení, v němž se lidé tísní v malých prostorách nebo umírají podvýživou a vyčerpáním. Domy dostaly novou fasádu, vývěsní štíty hlásaly názvy prosperujících obchodů. Vybraní, reprezentativně vypadající lidé obdrželi scénář, podle něhož hráli své role v idylicky vypadajícím městečku. Realita tomu však ani zdaleka neodpovídala.

Vyložili oběd, naložili mrtvoly

Za nepříjemného mrholení, jež bodá do obličeje tisícem jehliček, pokračujeme do márnice. Tmavá chodba se svažuje do sklepení. Na podlaze leží tři malé dřevěné rakve, do nichž mrtvé ukládali před spálením. Jsou tu také stoly pro jejich přípravu k poslednímu rozloučení. V rohu stojí černý vůz, jímž mrtvoly odváželi, ale který mimo jiné sloužil i k převozu jídla a jiným účelům. Dále jdeme do kolumbária s uloženým popelem mrtvých. Nevynecháváme ani krematorium se čtyřmi pecemi a pitevnou, v níž se zaučovali mladí němečtí lékaři.

Kultura v ghettu nezemřela

Závěrem navštěvujeme muzeum v příjemně vytopených prostorách. Při procházení mezi exponáty rozmrzají zkřehlé ruce a po těle se rozlévá teplo i přes mrazivý pocit, který vyvolává pohnutá minulost. Máme možnost prohlédnout si obrazy malované vězni, přečíst úryvky jejich básní a výňatky z deníků nebo se dozvědět něco o časopise vydávaném v ghettu. Také jsme seznámeni s tamějším divadlem, kulisami i návrhy kostýmů.

Tísnivý pocit jako cena za poskytnuté vědění

Po vyčerpávajícím, mnoha chmurnými informacemi nabitém dni konečně nasedáme do autobusu. Přestože pocity z tohoto zájezdu mám neveselé, myslím, že bychom o těchto událostech vědět měli. Dle mého názoru exkurze svůj účel splnila a byla nám i přes svoji tíživost přínosem.

Alžběta Kubová