Věra Sosnarová vyprávěla ústeckým gymnazistům o pekle na Sibiři

Proti mně jde chodbou drobná starší žena. Vypadá zcela obyčejně, všedně. Na první dojem však dát nemůžu… V úterý 23. května přijela do Ústí nad Orlicí paní Věra Sosnarová, jedna z posledních žijících pamětnic u nás, jež zažila hrůzy Stalinovy vlády minulého století na vlastní kůži. A to doslova. Souhlasila proto, že se podělí se studenty tamějšího gymnázia o své temné vzpomínky.

Svůj životní příběh otevírá příhodami z dětství, které nás ubezpečují, že nebyla žádný svatoušek. Sama na to často vtipně upozorňuje, publikum v sále ZUŠ J. Kociana se proto dobře baví. Vyrůstala v Brně se svojí mladší sestrou Naďou, obě vychovávala jejich matka původem z Ruska, jež do Československa utekla společně s jedním z českých legionářů. Především tohle by měl být hlavní důvod, proč ji při osvobozování naší země vojsky SSSR donutili spolu se svými dcerami odjet pracovat do jednoho ze sibiřských gulagů.

Už při popisu několikaměsíční cesty přecpanými vagóny nikdo ani nedutal. Paní Sosnarová svým živým vypravováním vtáhla do příběhu každého v sále. Poprvé jsme její lesklé oči zahlédli, když nám prozrazovala, jak hrubě se k ní vojáci chovali. Bití a znásilňování se stalo bohužel opakovaným zážitkem mnohých žen a dívek. Ani tehdy čtrnáctiletá Věra se mu nevyhnula.

Podobně to vypadalo i po příjezdu do gulagu. Vylíčila nám kruté podmínky a zacházení, namáhavou práci v lese i pozdější psychický dopad toho všeho na její matku. Myslím, že šokovala téměř všechny, když nám pověděla, jak se jednou v noci vzbudila a nad hlavou se jí leskla sekera. Rodič chtěl zabít své vlastní děti. V té době však možná pochopitelný čin snažící se osvobodit je od utrpení.

V pracovním táboře strávily obě sestry téměř dvacet let. Ani jednou se nezapomněly každý den pomodlit za návrat domů. Šťastnou náhodou se to oběma podařilo, ovšem nemohly nikomu ani naznačit, co v Rusku zažívaly. Neustálé kontroly, nové a nové podepisování mlčenlivosti ale převážil fakt, že se konečně vrátily tam, kam opravdu patřily.

Dnes se šestaosmdesátiletá paní Sosnarová o své vzpomínky dělí i s ostatními. Přes nařčení jistého novináře o nepravdivosti příběhu z důvodu neexistence žádných důkazních dokumentů se na jejích besedách prázdná židle hledá těžko. Jak sama řekla: „Hitlera jsem viděla, Stalina jsem zažila.“ Všichni si velmi vážíme upřímnosti, se kterou za námi přijela, a obdivujeme sílu, jež jí umožňuje o tom všem mluvit, protože jsme viděli, že i po takové době ji návrat do minulosti vždy hodně bolí. Vyprávění na nás zapůsobilo neskutečně a její prosby, abychom si vážili toho, co máme, a abychom pilně studovali, když můžeme, jsme si opravdu vzali k srdci. Takhle dlouhý potlesk jsem dlouho nezažila.

Eva Lipenská

studentka Gymnázia Ústí nad Orlicí