„Dnešním dětem chybí vztah k práci“

„Dnešním dětem chybí vztah k práci,“ říká ředitelka Pedagogicko psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná.

Podle některých odhadů až osmdesát procent Čechů nebaví práce, kterou vykonávají. Do zaměstnání chodí jen proto, aby si vydělali peníze na zajištění svých životních potřeb. Částečně nebo zcela se vytratila radost z práce. Nabízí se řada otázek: Nestala se chyba již při samotné volbě povolání? Do jaké míry je třeba brát vážně dětská přání a představy o jejich budoucím profesním uplatnění? A v kolika letech se vlastně tyto představy formují? Mění se v průběhu života?

Při hledání odpovědí na tyto a jiné otázky jsme se obrátili na ředitelku Pedagogicko psychologické poradny Ústí nad Orlicí PhDr. Petru Novotnou.

Kdy, podle Vás, začíná dítě přemýšlet o tom, čím by chtělo jednou být?

„Myslím, že od nejútlejšího dětství, v souvislosti s nějakou pracovní zkušeností. Od chvíle, kdy děti mají zkušenost s prací v různém prostředí, s různými materiály, s různými lidmi, začíná se formovat jejich představa o tom, co by mohly v životě dělat. Podporuje se tím jejich kreativita i pracovní motivace. A právě v tom spatřuji problém současné rodiny. Rodiče nekladou u svých dětí takový důraz na pracovní návyky. Kladou důraz na koníčky, avšak ne vždy nám výkonnostně, sportovně či umělecky laděné koníčky mohou napovědět, co by dítě v budoucnosti mělo dělat. Děti by měly pomáhat svým rodičům při jakékoli činnosti. To, že dnes v rodinách nepomáhají a že se nepodporuje jejich pracovně volní motivační činnosti, je nejzákladnější problém.“

Rodiče se obávají, že si děti ublíží nebo na ně zkrátka nemají tolik času?

„Je to kombinace obou důvodů. Rodiče jsou skutečně více úzkostliví a nevěří tomu, že si děti při práci neublíží. Bezpečnostní předpisy ve školách navíc často učitelům brání v činnostech, které by žáci bez problémů zvládli. Přitom rodina vsází na to, že děti budou tyto činnosti dělat právě ve škole. Formování vztahu k práci ale začíná běžným domácím úklidem. Které dítě doma uklízí, vynáší koš, myje boty, myje nádobí, vytírá podlahu? Rodiče se často diví, že už čtyřleté dítě může doma pracovat, protože jejich práce může být každý den si uklidit své hračky. Dětem vztah k práci chybí.“

Chybějí dětem vzory chování? Vždyť každé druhé vyrůstá v neúplné rodině…

„Ano, je to také o zapojení otců do výchovy. Často se jako by dobrovolně vzdávají možnosti ovlivňovat své děti v profesní volbě a nechávají to na ženách, což není přirozené. Z generace na generaci se předávala řemesla právě po linii otců, kteří živili své rodiny a předávali své dovednosti a zkušenosti na další pokolení. A to se nyní neděje.“

Možná i proto se technické obory potýkají s nedostatkem žáků…

„V technických oborech se navíc ve feminním světě klade malý důraz na konstrukční záležitosti. Chlapečci velmi rádi a často konstruují, skládají ze stavebnic, ale chybí tomu rozvíjející prvek. Na prvním stupni základních škol je velmi podceněná role pracovního vyučování. Omezujeme se na kresby, ale chybí nám práce s materiálem, se stavebnicemi jako jsou Merkur, z něhož se kdysi stavívalo ve školách a nestaví se.“

Mělo by se, podle Vás, více propojit vzdělávání s praktickou činností?

„Je to i o nabídce, o seznamování se s řemesly, o propojování toho, jaké činnosti potřebujeme k výkonu daného povolání. Existují soupisy škol, neexistuje však katalog činností, které daná řemesla potřebují. Nepracuje se s tím, jaké aktivity by dítě mělo vykonávat a jaké kompetence by mělo rozvíjet. To by si měli říci zaměstnavatelé. Kompetence, které jsou v základních školách, by měly přecházet na kariérní poradce. Kompetence, které mají podle školních vzdělávacích programů naplňovat, by měly korelovat s tím, co pak potřebují učiliště. A to nevím, zda se úplně děje.“

Jaká by měla být role kariérních poradců?

„Časová dotace, kterou má výchovný poradce věnovat kariérnímu poradenství a řešení výukových potíží žáků, je velmi nízká. Výchovný poradce se věnuje kariérnímu poradenství v souvislosti s přihláškami, což si myslím že je již pozdě. Není to jejich chyba. Státem není zcela jasně sdělena jeho představa, jak by měla výchova ke kariéře ve školách vypadat, proto i chybí jasné vymezení role kariérních poradců – což jsou výchovní poradci. Velmi často záleží na vlastní aktivitě a kreativitě výchovného poradce. Šikovných jich ve školách Pardubického kraje máme dost.

Často přemýšlíme o tom, jaké by mělo mít dítě uplatnění. Měli bychom ale mladého člověka vychovávat k takovému zaměstnání, které by mohlo v tuto chvíli vykonávat nejlépe. Okolí, tedy i škola, by mu mělo nabídnout zrcadlo, zda danou profesi je schopen zvládnout. A jestli se člověk ve dvaceti, třiceti letech rozhodne stát se truhlářem, měl by mít tu možnost.

V našich podmínkách není běžné opouštět profesi a věnovat se profesi jiné, i když je to vývojově přirozené. V západních zemích je přirozené, že lidé v průběhu času mění své povolání. V tom tkví role úřadů práce. Je to stejné i u dětí. V Německu, které je v tomto ohledu o mnoho napřed, mají v některých zemích žáci při přechodu na střední školu možnost navštěvovat přípravné ročníky. Zde je jim nabídnuta ochutnávka různých řemesel. Teprve pak si volí příslušný obor, kterému se v dalším studiu věnují. Zájem státu prostřednictvím tzv. pracovních agentur je uplatnění všech žáků na trhu práce. Nejde tedy o umístění na školu, ale o to, aby žáci státu vrátili vynaložené prostředky do vzdělávání.“

Platí, že se na trhu práce v technických oborech snáze rekvalifikují ti, kteří již nějaký technický obor vystudovali?

„Určitě ano. Bylo by přirozené klást důraz na to, aby se mladí lidé vyučili více než jednomu učebnímu oboru. Právě proto, že se tím rozšiřují jejich manuální schopnosti a komplexní pohled na svět. Když bude elektrikář zároveň nástrojař a zedník, tak vím, že si takového řemeslníka můžu bez obav pustit do domu, bude vědět co má dělat, protože jsou to propojené profese.“

Jakou roli hrají při volbě studia přehnané ambice rodičů?

„Rodiče si pro svoje děti obvykle přejí to nejlepší, proto se i stane, že do požadavků na dítě promítají svoje vlastní ambice a nesplněné sny. I tady hrají roli výchovní poradci, kteří mohou rodiče upozornit na přání jejich dětí.“

Jaký význam mají velký počet škol a snižování nároků na vzdělávání?

„V tuhle chvíli tady chybí důraznější slovo odborných sdružení, cechů, které by si hlídaly kvalitu výstupů. V zahraničí není výjimkou, že jejich představitelé jsou přítomni u závěrečných zkoušek.“

Jaký je Váš názor na tzv. duální systém?

„Myslím, že střídání týdne ve škole a týdne na praxi je naprosto nevyhovující. Upřednostnila bych německý model, kdy jsou žáci středních odborných škol dva dny ve škole a tři dny ve firmě, popřípadě školní dílně. Když budou mít žáci každý týden možnost kontaktu s prací, je to pro ně lepší i z pracovně volní motivace a prevence výchovných potíží.“

Pedagogicko psychologická poradna v Ústí nad Orlicí je realizátorem projektu, jehož hlavním cílem je ověřování a zavádění nového diagnostického nástroje pro kariérové poradenství žáků s tělesným, intelektovým či jiným zdravotním postižením či znevýhodněním. Jak jej hodnotíte?

„V České republice dosud chyběl vhodný diagnostický materiál určený pro diagnostiku kariérové volby se zaměřením na praktické dovednosti a motorické schopnosti žáků. Tento projekt jim umožnil výběr vhodného učebního oboru na základě nového diagnostického materiálu Hamet 2, který byl vyvinut německou společností BBW Wailblingen a je aktuálně používán na Slovensku v rámci Odborného učiliště Ladce. Vyšetření touto metodou v tuto chvíli v Pardubickém kraji realizuje patnáct škol. Učitelé provádějí testování sami, zjistí, kde mají žáci slabá místa a na čem by se dalo stavět. Testování trvá osm hodin, takže učitelé mohou žáky delší dobu sledovat při práci, zjistí, jak si dokáží poradit s pracovními postupy, jak si umějí uspořádat pracovní místo, jak umí pracovat s náčiním, jak dokáží sluchově i slovně reagovat. Je to komplexní proces, při němž vidí žáky jinak než při běžné výuce. Někteří žáci je při testování velmi překvapili, objevili i skryté potenciály, které vypluly na povrch. Na Slovensku se tato metoda používá pro zapojení žáků romského etnika. Metodou Hamet prochází celá romská škola v Rakusích. Myslím, že metoda je životaschopná. Je to hlavně kontinuální, měřitelná technika pro dynamickou diagnostiku, kterou se dá zjistit, kam se dítě posunulo a rozvinulo. Metoda Hamet 2 dává učiteli dostatek podkladů pro rozhovor s rodiči a pro práci s žákem na jeho kariérním profilu.“

Jak důležité je pro dítě – žáka zažít úspěch?

„Velice. Souvisí to s hodnocením žáků. Hodnotíme často výkon dítěte ve znalostech. Klademe malý důraz na hodnocení například motorických dovedností, pracovně volních dovedností, kreativitu. Všímáme si sportovně či umělecky nadaných žáků. Běžnou pracovní činnost neoceňujeme. Málo pracujeme s motivací a otázkou výukových cílů, které se skládají ze znalostí i praktických dovedností. Tady jsou oproti státním školám dál alternativní formy škol.

Nabízí se otázka, zda se více nezaměřit na propojování pracovní činnosti s učením. Jestli jsme se nezačali příliš zabývat učením z pohledu znalostního na úkor pracovní části. Právě na tom je založeno projektové, tvořivé, programové vyučování. Nejsem si jista, jestli se jej daří uskutečňovat v návaznosti na kariérní poradenství.“

V kolika letech jste měla představu o svém budoucím povolání?

„Ve 3. – 4. ročníku základní školy jsem chtěla být zdravotní sestra, líbila se mi i učitelka. Žádný vzor jsem neměla, žádného psychologa jsem v dětství neviděla. Mojí ambicí bylo vystudovat prestižní školu, což pro mne představovala Univerzita Karlova. A to se mi podařilo.“

Jak dnešní mladé lidi ovlivňuje společnost?

„Určitě hodně. Velmi zajímavé na toto téma jsou poslední sociologické studie.“

Jak se na tom podílejí média?

„Je dobře, že se v médiích – v zábavných pořadech – kormě zpěváků a herců začínají objevovat lidé, kteří mají nějakou zajímavou profesi a něčeho v ní dosáhli. Málo lidí má povědomí o tom, kolik šikovných lidí máme v republice a jak se k tomu dostali. A děti k získávání těchto informací nejsou vedeny, často i rodiče takový program přepnou.“

V pátek 15. března byl konečný termín pro podání přihlášek na střední školy. Do jaké míry se žáci základních škol a jejich rodiče řídili radami odborníků zatím nelze přesně určit. Buď jak buď, jejich volbu už nic nezvrátí. Za rok se však bude situace znovu opakovat. Budou žáci vycházející ze základních škol i nadále upřednostňovat studium na gymnáziích s vidinou pokračování ve studiu na vysoké škole? Nebo dají přednost škole odborné a zareagují na příslib zaměstnavatelů, že se s odborným vzděláním lépe uplatní na pracovním trhu? Budou vůbec žáci a jejich rodiče přihlížet ke skutečným osobním předpokladům pro daný obor nebo při výběru zohlední jiná kritéria? Odpovědět na tyto otázky nám jednou mohou výsledky ankety, zda jsou lidé ve svém zaměstnání spokojení či nikoliv. Věřme, že těch opravdu spokojených bude mnohem více než oněch dnešních dvacet procent.