Výběr oboru studia: souboj pragmatismu proti hlasu srdce

Od personalistů často slyšíme, že by se studenti měli k otázce volby zaměření studia stavět především pragmaticky.
Měsíc listopad je na mnohých školách obdobím dnů otevřených dveří, které mohou budoucím studentům pomoci s rozhodováním, kde prožít studentská léta, anebo tedy přesněji řečeno jejich část. Přestože jsem před časem psal o tom, že těžko lze v reálu hovořit o tom, že by každé dítě mělo s ohledem na rozdílné ekonomické a jiné podmínky českých rodin stejnou startovací čáru a stejně široké rozhodovací pole pro svou budoucí školní dráhu, nic to nemění na tom, že současná generace studentů si obecně může vybírat z tak pestré nabídky různých škol, studijních programů a oborů jako nikdy předtím. Včetně mnoha oborů, o kterých většina nezasvěcených možná ani neví, že existují. Zvláště na vysokých školách se to jimi jenom hemží. Pro představu je možno zmínit třeba obory jako jsou rekreologie, trvale udržitelný rozvoj tropů a subtropů, mongolistiku, finskou filologii nebo například techniku termojaderné fúze. Občas slýchávám až fatalistické soudy o tom, jak správná volba zaměření studia nezvratně ovlivní budoucí život člověka. S ohledem na dnešní dobu žádající si mimo jiné také značnou flexibilitu, univerzálnost a schopnost neustále se učit novým dovednostem, nemusí být výběr toho či onoho konkrétního oboru pro budoucí profesní život tak určujícím, jak by se mohlo na první pohled zdát a jak tomu bývalo dříve.

Jasná volba, nebo složité rozhodování?

To však neznamená, že by téma volby ´té pravé´ školy a ´toho pravého´ oboru zcela ztratilo na důležitosti. Asi vždycky bude přemýšlení nad tím, co studovat, ať už po základní, či později po střední škole, jednou ze zásadních otázek a v některých případech možná i dilemat mladého člověka. Jistě se mezi námi najdou tací, kteří měli již od dětských let poměrně jasno, co chtějí vystudovat a čemu se v budoucnu profesně věnovat. V některých specifických případech, jako jsou například výrazné sportovní a umělecké talenty, naopak studijní plány nezřídka příliš prostoru nemají. Ponechme stranou, nakolik je sázka na jednu kartu rozumnou strategií. V současné době je však pro mladé lidi typičtější a častější naopak nevyhraněnost, což je z velké části dané právě dostatkem, tedy spíše nadbytkem, různých studijních, mimoškolních i jiných příležitostí. Jak už to tak bývá, z většího počtu nabídek se většinou i obtížněji vybírá. V mnohých případech se pak klíčovou otázkou v rozhodovacím procesu stane rozpor mezi tím, co by mě více bavilo studovat a co má, zjednodušeně řečeno, „větší budoucnost“. Vzhledem k tomu, že studování se i v České republice za předcházející dvě desetiletí přeměnilo ve víceméně masovou záležitost (někdo to považuje téměř za tragédii, dle autora článku je to pro školy spíše nová výzva) a že struktura absolventů logicky tak úplně neodpovídá aktuálnímu stavu a požadavkům trhu práce, stalo se téma výběru ´vhodných a perspektivních´ oborů studia tématem celospolečenským.

Prognózy a pragmatismus

Od personalistů často slyšíme, že by se studenti měli k otázce volby zaměření studia stavět především pragmaticky. K tématu má co říci dokonce i pan prezident, jenž s oblibou při různých příležitostech zmiňuje, že máme v naší zemi nejvíce kulturních antropologů na počet obyvatel. Mnoho článků a blogů také poukazuje na to, že máme příliš ekonomů, právníků, filozofů, naopak málo učňů (statistiky podobné stereotypy příliš nepotvrzují). Někteří autoři s neochvějnou jistotou přispěchají i s výčtem oborů, které jednoznačně budou v kurzu i do budoucna. Občas jde některý z autorů ještě dál a předpovídá, jací absolventi a odborníci budou nejvíce potřeba v roce 2020, 2030, 2050,… Upřímně řečeno, vždycky mám chuť zavolat jim s dotazem, jestli bude letos na Vánoce v Praze sníh, anebo jak dopadnou utkání následujícího kola fotbalové ligy. Nic proti prognózám a prognostikům, ale to, jak bude vypadat ekonomika a odborníci jakých oborů a v jakém počtu budou potřeba, nikdo zkrátka vědět nemůže.

Otázka budoucího uplatnění je samozřejmě podstatná a legitimní. Studovat třeba i vysněný obor a posléze zjistit, že je o takovou specializaci v praxi minimální až nulový zájem, jistě dokáže způsobit velké životní zklamání a frustraci. Na druhou stranu, jít studovat obor, k němuž nemám předpoklady, nijak zvlášť mě neoslovuje a hlavní motivací je budoucí lepší uplatnění na trhu práce a vidina vysokých výdělků, také často není nejšťastnější volbou. Samozřejmě s určitou dávkou píle a vytrvalosti lze vystudovat i náročný obor, k němuž daný student nemá předpoklady a vztah. V praxi je to ale zpravidla celkem jasně poznat. Lékaře, jenž má svou práci jako poslání a vykonává ji s nejlepším vědomím a svědomím, není až tak těžké odlišit od toho, kdo se jím stal pouze z důvodu prestiže oboru a povolání. Učitele, který ve své profesi nachází naplnění (v tomto případě je asi vidina vysokých výdělků mimo hru), také odhalíme celkem lehce, stejně jako toho, který se jím stal především z toho důvodu, že se nedostal na jinou fakultu než pedagogickou. Jak se říká, tzv. ´lidí na svém místě´ není nikdy dost a právě i vhodný výběr oboru či sféry, v níž se chce mladý člověk realizovat, může hodně pomoci k tomu, aby takových lidí bylo co nejvíce.

Intuice a vlastní úsudek vs. Univerzální rady

Co tedy závěrem poradit těm, pro něž je přemýšlení nad budoucím studiem aktuálním tématem? Vlastně bych řekl, že žádné univerzální rady nejsou namístě a hlavně různých názorů, úvah a článků všemožných odborníků, expertů a ´radilů´, kteří přesně vědí, které obory jsou ty pravé, co by budoucí středoškoláci a vysokoškoláci měli či neměli studovat a podobně, je až příliš. Bral bych je tak s opravdu velkou rezervou a potřebným nadhledem, stejně jako třeba testy z pedagogicko-psychologických poraden a podobně.

I když třeba dítě o své budoucnosti nemá úplně jasno, na čemž není nic špatného, určitě samo nejlépe tuší, k čemu tíhne, co ho ve škole baví (samozřejmě v rámci možností 🙂 a co ho obecně zajímá. Podobné rozhodování je také většinou spíše kolektivním dílem v rámci rodiny než čistě individuální záležitostí, což je jistě dobře. Koneckonců, kdo jiný by měl poradit či přispět svými názory než ti nejbližší?

Jiří Matěj Brůna, Rodina.cz 
autor je český studijní rekordman